Otec Annibal di Francia

Svatý Anibal Maria di Francia se narodil ve šlechtické rodině, dne 5.7.1851, v Messině na Sicílii.

Jeho otec, rytíř Francesco, vlastnící titul markýz ze Santa Catarina, se těšil veliké úctě nejen pro svoje výsady, ale i pro moudrost a morálnost. Brzy dosáhl vysokého uznání. Už jako jednatřicetiletý byl jmenován papežským vícekonzulem a v prosinci toho samého roku se stal čestným námořním kapitánem. Brzy však umírá.

Anibal Maria, třetí ze čtyř dětí, se tak stal sirotkem, když mu bylo pouhých patnáct měsíců. Tato hořká zkušenost ho učinila zvláště citlivým a plným lásky k sirotkům a opuštěným dětem, které potom poznamenají celý jeho život a jeho výchovné metody.

První vzdělání dostal v ústavu řádu Cisterciánů, zasvěceném sv. Mikuláši. Velmi zbožný, pod vedením otce Askánia Fotiho,  svého duchovní vůdce, získal velikou lásku k Eucharistickému Spasiteli, až tak, že dostal mimořádné povolení v tom období opravdu vyjímečné možnost přistupovat ke Svatému přijímání každý den. A právě tam, před Nejsvětější svátostí, jako sedmnáctiletý ucítil nevyhnutelnost modlitby za povolání.

Jeho radost se stala nezadržitelnou, když zanedlouho poté v Písmu svatém našel slova Pána Ježíše: "Messis quidem multa, operarii autem pauci. Rogate ergo Dominum messis ut mittat operarios in messem suam (Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň)." (Mt 9,38; Lk 10,2). Tato slova evangelia se stala podstatou intuice a charismatu otce Anibala, kterému zasvětil celou svou existenci. Svědčí o tom slova, která on sám napsal v prosbě k Papeži Piovi X., z 11.7.1909: "Už od svého dětství jsem se obětoval těmto svatým slovům evangelia... Rogate ergo.... V mém maličkém dobročinném institutu se k nebi vznáší nekonečná modlitba sirotků a chudých, kněží a zasvěcených pannen, kteří klepou na dveře milosrdenství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Srdce Panny Marie, aby obstarali pro církev hojnost kněží vyvolených a svatých, dělníky evangelia na sklizni nesmrtelných duší."

Intuice svatého Anibala Maria di Francia spočívá v tom, že "Rogate (Proste, Modlete se)" není považované jen za jednoduchý odkaz Pána, ale je přímým rozkazem, vyzývavým pozváním a neomylným lékem. Z tohoto motivu jeho objev není jen něčím přechodným či povrchním, ale stal se oduševňujícím principem díla Prozřetelnosti v církvi.

Bystrý mladík s mnohými literárními kvalitami, již od okamžiku poznání povolání, velkodušně dává odpověď, přizpůsobujíce svoje kvality na tento účel. Klerické roucho oblékl 8.12.1869 a od té doby vedl příkladný život modlitby. Své literární nadání využíval jako prostředek pro evangelizaci, pro svá lehko vnímatelná a pochopitelná kázání, určená pro ty nejnižší vrstvy, především pro děti a chudé.

Po ukončení studií 16.3.1878 byl vysvěcen na kněze. Několik měsíců před vysvěcením měl zvláštní setkání s jistým poloslepým žebrákem Francescem Zancone, který mu ukázal smutnou sociální a duchovní realitu v jedné z nejotřesnějších Messinských čtvrtí, která se nazývala Avignone. Pochopil, že toto je místo pro jeho apoštolát, a po obdržení souhlasu od svého biskupa Mons. Josefa Guarina se obětoval pro spásu duší ponechaných v moci zla. Jeho kněžská služba je charakterizovaná velkou osobní zkušeností s hmotnou i duševní bídou ve čtvrti Avignone, v nejchudším místě tehdejší Messiny.

V takovémto prostředí se otec Anibal neomezoval pouze hlásat slovo Boží, ale vždy měl před očima život svých chudých. Naplňoval ducha "dvojité charity": hlásání evangelia a hmotná pomoc chudým.

19.3.1887 zakládá ženskou kongregaci, Dcery Boží Horlivosti a 16.5.1897 kongregaci Rogacionistů Srdce Ježíšova. Přes to všechno se sám nepovažoval za zakladatele, protože podle něho jediným a opravdovým zakladatelem byl Eucharistický Kristus, kterého po dvou letech intenzivní duchovní přípravy, osobně se všemi svými chudými, slavnostně uvedl do svatostánku v kapličce Avignone 1.7.1886.

Svátostný Spasitel se takto stal centrem jeho života i jeho charitativního díla. Po úmorných dnech během kterých chodil prosit o almužnu ode dveří ke dveřím, dělajíc to všechno pro své sirotky, bděl dlouho do noci ba až do rána před Tím, kterému uvěřil a kterému obětovat svůj život.

Anibal di Francia byl dynamický kněz, vždy připravený sklonit se před lidskou bídou. Jeho srdce, mysl i oči byly neustále nakloněné k Bohu.

Po hrozném zemětřesení, které postihlo Messinu v roce 1908, se jeho dílo rozšířilo i na kontinent. Necouval před žádným problémem, nezapochyboval ani tehdy, když se musely jeho sirotčince zavřít. Byl neustále oduševnělý láskou bez hranic, bez vedlejších zájmů a cílů, vždy podporovaný živou vírou. Dokázal se dát všem. Podporoval kněze v těžkostech, řeholnice v klauzuře, zkrátka každého, kdo se ocitl v jakýchkoliv potížích. Spolu s neochvějnou vírou ho podržela síla jeho naděje.

Toto všechno se stalo motivem, proč už za svého života byl všemi vrstvami obyvatel považován za svatého. "Za svatého ho považoval lid, celý lid, mám na mysli každou osobu z každé sociální vrstvy, každého přesvědčení či vyznání", toť svědectví arcibiskupa Mons. Angela Paina z Messiny.

1.6.1927 otec Anibal umírá, zatímco mezi lidmi kolovala slova: "Zavřela se ústa, která nikdy neřekla ne", a jeden druhého vyzýval: "Pojďme se podívat na světce, který spí".

7.10.1990 je Janem Pavlem II. slavnostně prohlášen za blahoslaveného a 16.5.2004 za svatého.

V případě zájmu vám zašleme zdarma krátký životopis tohoto světce.

 

Náhodná fotografie

Teen Meeting 19

ERA meeting 19